ROZHOVOR: prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc. - 2. část

Účinná prevence a léčba civilizačních nemocí

V předchozí části rozhovoru s prof. MUDr. Alešem Linhartem, DrSc. jsme se dozvěděli o významu pohybu jako efektivního nástroje léčby i prevence civilizačních onemocnění. Profesor Linhart kladl důraz na chůzi jako nejpřirozenější pohybovou aktivitu.

Vaše doporučení zní tedy svižnější chůze, kolik bychom za den měli nachodit?

My doporučujeme nějaký objem chůze, počet kroků. Vždy je třeba si uvědomit, co je možné a co je dostupné. Americká asociace kardiologů doporučuje 10 000 kroků denně. 10 000 kroků denně je obrovská zátěž, je to 7-8 kilometrů. Spousta lidí toho je schopná dosáhnout, ale záleží samozřejmě na věku. 10 000 kroků je dobře dosažitelné pro mladého člověka, který nemá problém s chůzí a s pohybem. Ale pro staršího pacienta zejména s nějakými kloubními komplikacemi nebo s potížemi pohybového aparátu to může být naprosto nedosažitelná meta. Proto je dobré vždy si cíle stanovit přiměřeně k věku, k časovým možnostem a snažit se je dodržovat, protože u chůze samozřejmě platí, že to musí být opakovaná, pravidelná aktivita, že nestačí ujít o víkendu 20-30 kilometrů a během týdne nic nedělat.

Doporučujete pravidelný pohyb a méně, nebo je možný i přístup „víkendového sportovce“, kdy se snažíme vše dohnat o dnech pracovního volna?

Pravidelnost je určitě důležitá. Když je člověk mladý, tělo má lepší „paměť“ a fyzická aktivita, i když je jednorázová, tak má efekt, který přetrvává několik dní. Čím je člověk starší, tím tato paměť rychleji vyhasíná a je třeba mít aktivitu pravidelnou a pohybovat se, ne nutně denně, ale třeba obden. Nejméně dvě studie z posledních let ukázaly, že opravdu největší benefit z hlediska populačního zdraví bylo sportovat 3x týdně. Potom už směrem k těm opravdu intenzivním tréninkovým zátěžím profit paradoxně poněkud klesal. Vysvětlení je velmi obtížné, ale určitě nejmenší četnost kardiovaskulárních komplikací byla tam, kde se lidé pohybovali přibližně 3x do týdne. Takže pravidelnost je velmi důležitá.

Jak se díváte na to, že v dnešní době hodně lidí k tomu, aby vstali z gauče, potřebují nějakou berličku v podobě moderní technologie?

Já jsem moderními technologiemi nadšen, protože motivace pohybovat se může být různá. Může být v podobě toho, že mám radost, že se hýbu, jdu ven a vidím rozkvetlé stromy nebo cokoliv hezkého. Pro jiného ta motivace může být třeba nějaký digitální motivátor v podobě čísla na krokoměru nebo grafu, který ukazuje, že jsem schopen dosáhnout pravidelnou činností systematické výsledky. Kromě toho digitální technologie, kterou máme k dispozici, umožňuje objektivizaci toho, co vlastně dokážeme a ujdeme, jakou činnost vykonáme. Protože často máme zkreslené představy o tom, že se hýbeme hodně a dostatečně, a když si člověk začne chůzi měřit, tak zjistí, že to tak není.

Já jsem tím skutečně nadšen, testoval jsem celou řadu různých krokoměrů a měřičů výkonu. Každý si musí najít, co mu vyhovuje. Někomu vyhovuje nositelná elektronika v podobě náramku, pro někoho je to obtížné a má radši, když si krokoměr může zastrčit za pas, někdo bude používat mobilní telefon s nějakou aplikací, která toto umožňuje. Nám se nejvíc osvědčil krokoměr, který je specializovaný, protože měří přeci jenom přesněji. Dostupné náramky mohou registrovat pohyb, který neodpovídá. Velmi podrobný a pěkný test se objevil v Chipu (pozn. časopis Chip), který mimo jiné zmiňoval, kolik napočítá kroků náramek při čištění zubů. Má to svoje úskalí, například dálnice D1 je typický příklad dysfunkce téměř každého krokoměru, cesta z Prahy do Brna je většinou kvantifikovaná jako 5 až 7 000 kroků, což samozřejmě není pravda.

Když se vrátím k počtu kroků. Zmiňoval jste, že 10 000 kroků už pro mnoho lidí je náročná meta, jaké je doporučené minimum, abychom byli zdraví?

My jsme uvažovali o tom, co by bylo takové rozumné univerzální doporučitelné číslo a došli jsme k číslu 6 000 kroků. Je to opravdu hodně závislé na věku. Myslím si, že pro mladého člověka je 10 000 kroků úplně optimální, je to 7,5 až 8 km a je to dobře dosažitelné. S postupujícím věkem je to číslo potřeba upravovat. Myslím si, že pro lidi ve věku 60-70 let je 6 000 kroků denně reálně dosažitelné a v pohodě, ale zase záleží, jestli ten konkrétní člověk nemá nějaký hendikep, například se cíle budou jistě lišit podle stupně nadváhy. Pro obézního člověka je každý krok namáhavější a ten začátek bude potřeba dělat umírněně. Představa o „one size fits all“ je nesmyslná a kdekoliv se zkouší, vždycky narazí. Člověk si může nastavit individuální limity a když se na ně dostane, tak se může posouvat k vyšším a vyšším metám.

Otázka na české zdravotnictví. Alespoň na mě působí bohužel tak, že má tendenci obracet se na farmakologickou léčbu a ne zdůrazňovat pacientům režimová opatření. Co si o tom myslíte Vy?

Když začnete před doktory mluvit o režimových opatřeních, tak začnou zpravidla zívat, usínat, kontrolovat maily v mobilu, vybalovat svačiny. Zkrátka a dobře řada lékařů rezignovala na to, pacientům doporučovat režimová opatření, neboť se opakovaně setkává s tím, že to nefunguje. Je třeba říct, že u spousty lidí to opravdu nefunguje. Když budeme doporučovat všem pacientům to samé, ta samá režimová opatření, tak jenom určité procento z nich na doporučení přistoupí a chytne se. Někdy je potřeba doporučovat opakovaně a opakovaně celé roky, než k tomu ten pacient dospěje. Já jsem tento týden viděl pacientku, která léta bojovala s nadváhou velmi neúspěšně, měla celou řadu zdravotních komplikací. Najedou do ordinace přišel někdo úplně jiný, o 20 kg lehčí, ale hlavně s laboratorními výsledky, které byly naprosto neuvěřitelně dobré a kam jsme se farmakoterapií nemohli absolutně dostat. Léky mají svoje meze a bez spolupráce pacienta prostě všechno vyřešit léky nejde.

Čím Vaše pacientka zhubla?

Nejedla a hýbala se.

Když to vezmu z druhé strany, tak pochopitelně pro lékaře je frustrující, když 100 lidem doporučí režimová opatření a ono se jich chytne např. 5 nebo 10. Ale to je prostě život a režimová opatření jsou pro motivovaného pacienta, který s tím chce něco dělat. Česká medicína je vysoce patriarchální a lékaři spoléhají hodně na moderní farmakoterapii. Často do té míry, že ani nevysvětlují pacientovi k čemu který lék slouží a jaký má efekt a jaký má dopad. A často to ani pacient nechce vědět.

Je potřeba říct, že i česká společnost je zvyklá na ten patriarchální způsob medicíny, protože lékař vymyslí postup za ně, doporučí a přijme rozhodnutí za pacienta. Je to velmi pohodlné a prvoplánové. Myslím si, že české zdravotnictví směřuje do oblasti, kde financování, které je zatím z prostředku veřejného zdravotního pojištění, nebude stačit. Ono už nestačí vlastně ani nyní, takže spoluúčast pacienta se bude neustále zvětšovat. Zde se opět hodí ten citát „Když nemáte čas na sport, budete muset mít čas být nemocný.“ Ale ono je to i o penězích, takže když nemáte teď čas a energii se tomu věnovat, tak se musíte připravit na investici a výdaje na svoje zdraví v budoucnu.

Máte pocit, že začíná být český pacient trochu osvícenější a začíná mít zájem o svoje zdraví? Nebo stále čekáme na to, až budeme nemocní, lékař se o nás postará a bude. Příkladem jsou např. USA, kde jsou lidé, kteří radši investují do kvalitního jídla a péče sama o sebe, než do zdravotního pojištění.

Je to pořád problém, já myslím, že Česko se s tím potýká a asi bude muset nastat generační obměna. Pacienti jsou ochotní utratit za naprosto nesmyslné výživové doplňky obrovské množství peněz než si připlatit za smysluplnou péči případně za investice do sebe sama v podobě režimových opatření. To je pro ně velká potíž. Některé služby jsou dostupné pouze placené, pacienti mají pocit, že by všechno přece mělo být placeno z jejich pojištění, oni si rádi zaplatí za vitamíny, tady zpravidla za něco, co v lepším případě projde ledvinami a potom do kanalizace.

Pokrok tady určitě nastává, mladší lidé se zajímají a mají mnohem větší motivaci a jsou lépe informovaní. Ale pořád tady máme velkou část populace, která je opravdu nastavená na to, že by se přeci měl postarat jejich lékař. Ale lékařů je čím dál méně, dostupnost zdravotní péče se následkem toho bude v následujících letech snižovat, protože české zdravotnictví čelí zatím ne úplně otevřené krizi, která se bude nevyhnutelně projevovat zhoršenou dostupností zdravotnických služeb. Když si neuvědomíme včas, že jsou některé choroby, kterým opravdu lze předcházet a nebo je oddálit, tak za to všichni zaplatíme. Proto alespoň pro ty, kteří jsou motivovaní a kteří jsou ochotní o tom přemýšlet, je pohybová aktivita něco, co lze jenom a jenom doporučit.

Vaše rada do života pro ty, kteří chtějí dlouhý a zdravý život pokud možno bez komplikací?

Chodit!


Nechcete přijít o zajímavé články? Přihlašte se k odběru eVito newsletteru.