Mám ji, cukrovku. Žijeme spolu už pár (dvaadvacet) let. Zatím kličkuji a z každé kontroly odcházím jen s novou dávkou inzulínu a bez ztráty kytičky/ručičky/nožičky (nehodící se škrtněte). Jenže neustále se spoléhat na štěstí nemohu. Prostě bych s tím už měl začít něco dělat.
Prý je důležité psát si, jak a co jsem udělal a zkazil. Nebo zlepšil. Pak se deník i lépe čte. Uvidíme. V eVito jsem si už před dlouhou dobu podobné zápisky vedl. Spíše se je pokoušel vést. Jídelníček mne bavilo psát týden, možná tři. Pak zaznamenávání pozřeného jídla postupně ustalo. Když jsem si nezaznamenal hned, co jsem snědl, večer nebo druhý den jsem se k tomu už nevrátil.
Glykemický profil si zaznamenávám poctivě. Konečně, chci se ráno probudit bez pomoci oranžových andělů, ne? Není to příjemná zkušenost. Možná i proto funguje jako vykřičník, který jen tak nepřehlédnu.
Aktivity? No jistě, chci vědět, co mi pomáhá a nač bych měl pro příště zapomenout. Ale psát si vše a poctivě? To po mně nemůže nikdo chtít, fakt. Vlastně ano. Já to musím po sobě chtít. Už bych se měl přestat vymlouvat a zkusit být k sobě poctivější.
Takže kam a jak:
1. Psát průběžně. Nejen do eVito, ale i sem. Trochu se otevřít a nechat si mluvit do svědomí (?).
2. Hýbat se. Alespoň sedm aktivit týdně. To bych snad mohl zvládnout, ne?
3. Deset tisíc kroků denně zní hrozně, ale prý je to minimum, co by měl každý dát. A když nesplním, přidám k aktivitám jednu navíc.
4. Mohl bych trochu zhubnout. Ne, zpevnit tělo.
5. A na konci roku bude glykovaný hemoglobin na šedesáti. Tak určitě.
Držte palce!
Žádné komentáře :
Okomentovat